Mezi rozkvetlými hortenziemi čili adžisaj na Hakkeidžimě se dá dobře přemýšlet o Japonsku, které se mění pomaleji, než si přejí jedni, a rychleji, než si připouštějí druzí. Třeba o islámu, cizincích a hranici mezi pohostinností a skutečným soužitím. A také o podobenství mezi rostlinnými druhy a lidskými kulturami.
Pesimisté tuto sezónu nazývají deštnou, optimisté zase sezónou adžisaj. Zamyslet nad tématem dnešní gloseje jsem se vydal do hortenzijního parku nedaleko zábavního centra Hakkeidžima, kde v červnu a červenci kvetou stovky odrůd tohoto posla deštné sezóny.
Hortenzie vypadají něžně, ale jsou tvrdohlavé. Rostou všude tam, kde se uchytí, podle prostředí mění barvu a kdo se na ně dívá jen jako na hezké květiny, snadno přehlédne, že vydávají svědectví o prostředí, které je vyživuje.
Příroda Japonska hraje všemi barvami v každé sezóně: na jaře kvetou sakury, začátkem léta adžisai, v létě ohňostroje, na podzim barevné listí momidži. A čím dál pestřejší je i japonská společnost. A stejně jako pro květy platí i pro lidi, že jejich barvu (v přeneseném slova smyslu) určuje půda, na které vyrostly a která je vyživuje. A také platí, že po přesazení se organismus zpravidla novým půdním podmínkám přizpůsobí.
V japonské společnosti je jednou z těch změn rostoucí přítomnost muslimů v Japonsku. Říkám záměrně přítomnost, ne postupující „islamizace“. Až na malé výjimky jsou přistěhovalci z muslimských zemí víceméně rozptýleni mezi běžnou japonskou populací. Zatím. A právě to „zatím“ je dobré si zapamatovat. Nehledejte zelené vlajky nad Tokiem. Hledejte spíše Indonésana v továrně, bangladéšského studenta, japonskou manželku, která konvertovala, nebo dítě ze smíšeného manželství, které ve školní jídelně řeší, co smí či nesmí jíst.
Dokud je islám exotika, Japonsko si s ním umí poradit docela elegantně. Halal rámen, modlitební koutek na letišti, ramadánová akce pro studenty. Do modelu „poznáváme cizí kultury, a tím se hezky internacionalizujeme“ se to ještě vejde. Napětí začíná ve chvíli, kdy se z exotiky stane každodennost. Když modlitebna není atrakce, ale sousední budova. Když halal není marketing pro turisty, ale požadavek v kantýně či jídelně. Když muslimská rodina nechce být v Japonsku jen tři roky na stáži, ale chce tady zestárnout. A nakonec i zemřít a nechat se pohřbít.
Právě pohřbívání ukazuje, kde končí povrchní tolerance a začíná skutečné soužití. Japonsko je historicky země kremace, kdežto islám kremaci odmítá. Teoreticky to vypadá jako technický problém. Ovšem v praxi jde o citlivou věc. Místní lidé se ptají na hygienu, podzemní vodu a společenská pravidla. Muslimové se ptají, jestli i po desítkách let života v Japonsku mají zůstat hosty až do posledního dne a vlastně i potom.
Tady je potřeba být fér. Japonci nejsou automaticky xenofobové jen proto, že mají obavy z něčeho, co neznají. Zvlášť v zemi, kde společnost stojí na nerušení okolí a na důrazu na slovo meiwaku. Jenže ani muslimy nelze brát za vetřelce jen proto, že jejich víra má pravidla, která na japonská leckdy nepasují. Soužití nemůže stát ani na tom, že většina bude předstírat, že rozdíly neexistují, ani na tom, že menšina bude každý rozdíl vydávat za útok na svou identitu. To platí v Japonsku stejně jako kdekoliv jinde.
Skutečný problém je totiž hlubší. Japonsko si dlouho říkalo, že cizince potřebuje jako pracovní sílu, ale společensky je pořád vidí jako dočasné návštěvníky. Jenže člověk není šroubek do linky. Kdo tu pracuje, ten tu bydlí. Kdo tu bydlí, ten má rodinu, školu, sousedy, nemocnici, svátky — a jednou také hrob.
Naivita by byla hloupá. Řada evropských zkušeností ukazuje, jak integrace selhává, když se tolerance zamění za rezignaci. Zároveň platí, že náboženská svoboda neznamená právo ignorovat zákony hostitelské země, obcházet místní pravidla nebo vytvářet paralelní svět, do kterého většinová společnost nesmí nahlédnout. Jenže opačný extrém je stejně špatný: udělat z každého muslimského souseda předvoj civilizační války je pohodlné, ale situaci to neřeší, spíše naopak. Japonsku pomůže spíš to, co se mu v dějinách čas od času dařilo: vzít cizí prvek, bez hysterie ho prozkoumat, nastavit závazná pravidla a vcucnout ho do vlastního řádu.
Takže ne: „Dělejte si, co chcete.“
Ale ani: „Buďte neviditelní, jinak překážíte.“
Spíše: „Tady jsou naše zákony a zvyklosti — tady jsou vaše práva, tady jsou vaše povinnosti a tady máte prostor, kde se z hosta může stát soused.“
A proto mi tohle téma docela mezi hortenzie pasuje. Adžisaje nejsou všechny stejné: jedna je modrá, druhá růžová, třetí bílá. Barvu jim nedává ideologie, ale půda, voda, světlo a péče. Japonsko nepřestane být Japonskem pokaždé, když v jeho půdě zakoření jiná rostlina. Bát by se mělo něčeho jiného: že si splete pořádek se sterilitou. Že bude chtít zahradu tak čistou, až v ní nakonec nebude nic živého. Zvlášť v době, kdy zemi trápí demografická krize a místní rostliny se k rozmnožování zrovna dvakrát nemají. Zároveň se z té nové rostliny nesmí stát invazivní druh nebo dokonce plevel.
Budoucnost Japonska nerozhodne počet mešit. Rozhodne ji schopnost společnosti rozlišit mezi exotickým květem a plevelem. Exotický květ může zenovou zahradu obohatit. Plevel ji udusí. A kdo ten rozdíl nerozpozná, ten v zápalu vytrhá obojí a obnaženou půdu nakonec odplaví deště.
Téměř osobní vzpomínka
S islámem jsem setkal brzy po svém příletu do Japonska v roce 1991. Pracoval jsem v jednom výzkumném ústavu v akaděm-gorodku Tsukuba. Uplynulo něco málo týdnů a ve výtahu jedné z budov tsukubské univerzity byl otevřením krčních tepen, ba celého krku, blíže nespecifikovaným řezným nástrojem uveden do stavu bezživotí japonský překladatel knihy „Čertovské básničky“ známého íránského disidenta a nositele Nobelovy ceny za literaturu. Nebohý překladatel byl profesorem orientalistiky na oné univerzitě.
P.S. Doufám, že jste tento jinotajný obsah pochopili a mně se zároveň podařilo čmuchací boty zatahat za fusekli.