Počet muslimů v Japonsku se za pět let téměř zdvojnásobil. S růstem komunity ale přibývá i strach, fámy a útoky, které z místních problémů dělají kulturní válku.
V Japonsku rychle přibývá muslimů a spolu s tím i napětí kolem jejich každodenního života. Podle profesora Hirofumiho Tanady z University Waseda žilo v zemi na konci roku 2024 asi 420 000 muslimů, zatímco v roce 2019 jich bylo zhruba 230 000. Po celé zemi už funguje přes 160 mešit.
Jenže právě mešity se v posledním roce stávají terčem fám, výhrůžek a obtěžování. V Ósace se šířila nepravdivá zpráva o hlasité ranní výzvě k modlitbě, na Hokkaidu došlo k podezřelým požárům u mešity a u podniku pákistánských majitelů. Ve městě Fudžisawa vyvolala odpor stavba nové mešity.
Vedle otevřené nenávisti existují i praktické spory: muslimové žádají pohřebiště odpovídající jejich víře a také školní jídlo bez zakázaných surovin. Odborníci varují, že sociální sítě dělají z lokálních problémů snadno celonárodní poplach.
Co na to Biwako
Teda tady mi běhá mráz po zádech ze dvou věcí najednou: Na jedné straně je jasné, že když v zemi rychle přibývá lidí s jinými zvyky, místní se začnou ptát: jak to bude s pohřby, školami, hlukem, parkováním, sousedskými pravidly? To přece nejsou nepřípustné otázky. Japonsko je ostrovní společnost a nerado mění zajeté koleje.
Ale na druhé straně je hrozně tenká hranice mezi položením otázky a štvanicí. Když se na člověka jen nalepí cedulka „muslim“, přestane být sousedem, kolegou nebo spolužákem. No a sociální sítě z toho dovedou udělat ohňostroj strachu. Jedna fáma o mešitě, pár křiklavých příkladů z Evropy a najednou má někdo pocit, že se v prefektuře Gunma stojí brána do apokalypsy. Tohle je dost nebezpečná zkratka.
Co na to Milan
Souhlas. Japonsko bude muset mluvit o integraci mnohem vážněji než dosud, protože bez zahraničních pracovníků se v řadě oborů neobejde a ti se často rekrutují z obyvatel muslimských zemí. Avšak integrace neznamená ani slepé ustupování všem požadavkům, ani povel „zmizte a na veřejnosti se neukazujte“.
Praktické věci se mají řešit prakticky: podle zákona, spoluprací s obcí, školou, hygienou a sousedy. A hlavně s konkrétními lidmi, ne s karikaturou celé víry. Jakmile se debata změní v kolektivní podezření, Japonsko si samo podřezává větev klidného soužití.